Moje první tvářenka Bourjois

   Téma víkendové link party - oblíbený přípravek péče o pleť.

Před nějakou dobou jsem se připletla k diskusi na jednom webu pro maminky, kde se našlechtěné ženštiny podivovaly nad tím, jak některé ženy s přechodem do stavu mateřského tak trochu pustnou. A jak vlastně plně chápou, když takovou ženu, co do práce chodívala v lodičkách a plné zbroji, co se týče maku-upu na obličeji, opustí na mateřské manžel, protože o sebe najednou vůbec nepečuje, nemaluje se, vlasy nosí stažené do culíku a na sobě má doma tepláky a triko s fleky. No, smála jsem se hodně nahlas (nenamalovaná a v triku s fleky).

Nicméně poté, co nejopakovanější radou bylo, že přece na nanesení řasenky a tvářenky si dokáže čas najít úplně každý, a jaký to udělá rozdíl, rozhodla jsem se jít do sebe. Můj muž sice tvrdí, že rozdíl mezi tím, když mám a nemám nalíčené řasy bez upozornění vůbec nepozná, ale co už. Každopádně jsem se ve svých 34 letech rozhodla doplnit svou sbírku make-upu o evidentně nezbytný kousek a pořídila si svou první tvářenku.

Tedy, abych to uvedla na úplně pravou míru, doma se mi během loňského roku dva podobné produkty objevily, a sice dosud nenačatá tvářenka od Inglotu (z Ladyboxu) a moje milované kule od VOV, které sice jako tvářenku používám a moc se mi líbí - nicméně třeba slečna v Douglasu je přehlídla jak mraky ("A vy jinak tvářenku vůbec nepoužíváte..." "No, víte, jednu jsem použila ráno..."). Každopádně jsem se rozhodla situaci napravit a pořídit si jeden pěkný kousek od celkem vychvalované značky Bourjois.

Na nákup jsem se vypravila do už zmíněného Douglasu na Černém mostě (měli na ně zrovna slevu ;-), kde mě pro tentokrát od vstupu neodradila ostraha, sledující matku s kočárkem jako někoho, kdo krade i ze vzdálenosti 5 metrů od vstupu do prodejny. Podobný přístup bytostně nesnáším a v takovém případě do obchodu nevkročím, ani když mám jasný plán, co si tam jdu koupit.

Vzhledem k tomu, že se k mému vybírání obratem připletla místní slečna s dotazem, zda mi může pomoct s výběrem, rozhodla jsem se, že si pro tentokrát nechám s barvou poradit. Doteď si nejsem úplně jistá tím, jestli to byl dobrý nebo špatný nápad... Slečna pravila, že nejoblíbenější barvou je  Rose Eclat, která by mi patrně měla slušet taky a rovnou ji na mně vyzkoušela. V místním světle to vypadalo docela dobře, dítě v kočárku se dožadovalo pozornosti, tak jsem se rozhodla to neprotahovat a s výběrem souhlasila.

První domácí použití mě každopádně poněkud nepříjemně překvapilo. Po dobré radě slečny z Douglasu, že je potřeba barvu nabrat dost důkladně, jsem ve tvářence poctivě zašmrdlala čínským "jako-že-Real-Techniques" štětcem, jemně  se dotkla tváře - a vypadala jsem jak Marfuša. Poznatek první - slušnějším štětcem stačí jemně přejet.

Takže jsem provedla druhý pokus s už jemnějším nanášením a výrazně lepším výsledkem. Nicméně se pořád zmítám mezi pochybami o tom, jestli ten odstín je nebo není moc tmavý. Na jednu stranu v zásadě není a vypadá to docela přirozeně, ale pro někoho, kdo tvářenku obecně nepoužívá a je zvyklý na svá bledá líčka, maximálně s trochou "neviditelné" růžovoučké,  je to celkem barevný šok a já si stejně pokaždé připadám strašně zmalovaná. Nepříjemným zjištěním bylo i to, že mi tvářenka dost nehezky zvýrazňuje pupínky, které se mi dělají v oblasti lícních kostí a stopy po nich, přestože jsem je předtím pečlivě zamaskovala BBčkem a korektorem.

Každopádně tvářence samotné jinak nemám co vytknout, dobře se mi nanáší a na tváři vydrží naprosto bez problémů celý den. A navíc má naprosto kouzelný obal (když mi bylo o 15 let méně, právě nad obaly Bourjois kosmetiky jsem vzdychala při čtení Cosmopolitanu a považovala je za nedostupný high-end, protože v Hradci je tenkrát v podstatě nikde neměli :-).

A jak to máte vy, vydržely byste bez tvářenky v kosmetické taštičce, nebo je to prostě "must-have"?

Obrázky pocházejí z webů http://blogs.tribune.com.pk a MakeupAlley.